40 let od triumfu házenkářů Dukly v PMEZ: členové mistrovského týmu v Třeboni zavzpomínali na bouřlivou atmosféru a dramatický finálový rozstřel
Od památného finále Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ) z roku 1984 mezi Duklou a jugoslávskou Metaloplastikou Šabac letos uplynulo přesně 40 let. A právě u této příležitosti se na konci června sešly v Třeboni házenkářské legendy, které tehdy zvedly pohár nad hlavu. Společně zavzpomínaly na dramatický dvojzápas, o jehož vítězi rozhodly v bouřlivé balkánské atmosféře až sedmimetrové hody.
Za účasti prezidenta Českého Svazu házené Ondřeje Zdráhaly, ředitele HC Dukla Praha Vladimíra Orsága či komentátora České televize Petra Vichnara došlo nejen na předávání pamětních medailí mistrům a pořizování společných fotografií, ale především na oživení klíčových momentů, jež před 40 lety lemovaly cestu k triumfu. Ne všechny se přitom odehrály na hřišti.
Tak třeba už přílet jugoslávského celku do Prahy, při kterém hráči Metaloplastiky sršeli sebevědomím a pokoušeli se Duklu zastrašit slovy o tom, že titul bude určitě patřit jim. Vždyť předtím tři čtvrtě roku v řadě neprohráli a z 56 utkání si odnesli 53 výher a 3 remízy. Nebo heroický výkon Dukly v prvním utkání, kdy sice ze začátku ztrácela, a i kvůli chybujícím švédským rozhodčím musela čelit několika přesilovkám, ale nakonec famózní sérii Šabacu uťala výhrou 21:17. „Už dostat se do finále pro nás byl sen. Proto jsme se zpočátku museli vyrovnat s tím, že budeme hrát o Pohár mistrů, zatímco oni byli zvyklí vyhrávat všechno. Tím, že jsme je doma porazili, jsme ale zlomili důležitou metu,“ myslí si tehdejší pivot Dukly Jiří Kotrč.
Vynikající obranář František Kratochvíl si pamatuje, jaký respekt tehdy budily hvězdy Metaloplastiky jako spojka Vujović, křídlo Isaković či brankář Mirko Bašić. Tomáše Bártka navíc vyřadila před odvetou na z tréninku chřipka a když Čechoslováci dorazili do padesátitisícového města na březích řeky Sávy ukázalo se, že nikdo z místních ani přes prohru v Praze nepochybuje o tom, že pohár získá Šabac.
Stále v živé paměti měli Dukláci i k prasknutí zaplněnou a cigaretovým kouřem zahalenou halu, kde se muselo nejdřív pořádně vyvětrat, aby bylo vůbec možné zápas zahájit. Více než dva tisíce diváků si přišly na své, protože Jugoslávci měli v utkání dlouho navrch. Rychle vedli 5:1 a přes čarování Michala Bardy, který v brance Dukly pochytal několik sedmiček, se ve druhém poločase dokonce dostali do pětigólového náskoku, který by jim zaručil triumf už v základní hrací době. Jenže „vojáci“, jak se tehdy Dukle jakožto armádnímu klubu přezdívalo, se rozhodně nemínili vzdát a prohráli nakonec jen o čtyři zásahy 21:17. „Zatímco v Praze brankář Bašić chytal na vysoké úrovni, v odvetě se nedostal vůbec do formy. Za celý zápas měl jen čtyři nebo pět zákroků. Naopak Isakovič nastřílel snad osm gólů,“ vybavuje si Kratochvíl, který později působil na klubové úrovni také v Itálii či Německu.
Na vlas stejné výsledky obou utkání znamenaly, že základní hrací doba na určení celkového vítěze nebude stačit. Rozhodčí si však nejprve pro jistotu ještě ověřili v pravidlech, že mají přijít na řadu rovnou sedmimetrové hody a ne prodloužení. Až pak začal rozstřel. Barda a Mesiarik v něm za Duklu chytili každý jednu střelu a vítěznou sedmičku proměnil Ladislav Salivar.
Stočlennému přípravnému výboru, který chystal pro domácí tým mohutné oslavy, tak doručila Dukla hodně nepříjemné překvapení. Vždyť už byly v ulicích města vyvěšené transparenty s nápisy „Metaloplastika, vítěz poháru mistrů 1984,“ jak popisoval Petr Vichnar, který tehdy za Československou televizi druhé finále přímo z místa komentoval.
V Třeboni, kde je dnes doma jeden z členů vítězného týmu Jiří Homolka, se ale vzpomínalo i na návrat mistrů do Prahy, který hráči označují třeba ve srovnání s hokejovými „Staromáky“ jako spíše komorní, ale přesto krásný. A i když už od té doby uplynula čtyři desetiletí, pozitivní emoce se dostavily letos znovu. „Jsem rád, že přijeli v podstatě úplně všichni. Panuje tady lepší nálada než tehdy v kabině, protože jsme se setkali po 40 letech a ti kluci jsou stále úplně stejní,“ popsal Homolka atmosféru.
Všichni si samozřejmě připomněli také trenéra Jiřího Víchu, který vedle klubového triumfu s Duklou sbíral medaile i jako reprezentační lodivod, a to včetně stříbra z olympijských her v Mnichově 1972. Výročí triumfu v PMEZ si ale bohužel už osobně připomenout se svými svěřenci nemohl. Od jeho úmrtí letos uplynulo 11 let. „Na trenéra Víchu vzpomínám jen v dobrém. Nejenže jsme za něj měli největší úspěchy, ale také formoval naše životy, protože třeba já jsem s ním byl 15 let. Myslím si, že to byl jeden z největších charakterů jak při trénování, tak v běžném životě. Měl jsem k němu obrovský respekt,“ řekl o trenéru Víchovi Jiří Liška.
„Na Julisce tehdy byla opravdu dobrá parta. Drželi jsme při sobě a zvítězili jsme díky tomu, že jsme se v odvetě semkli, i když nám v Šabacu všichni dávali najevo, že prohrajeme o 10 či více branek. Nic jiného v tom nevidím,“ shrnul klíčovou ingredienci úspěchu z roku 1984 Jiří Kotrč krátce před tím, než se se svou partou v rámci vzpomínkové akce vydal parníkem na cestu kolem Světa, nejznámějšího třeboňského rybníku.
Soupiska Dukly Praha z finále Poháru mistrů Evropských zemí 1984
1 Michal Barda
16 Peter Mesiarik
2 Jiří Liška
3 František Kratochvíl
4 Baumruk Petr
5 Jiří Kotrč
6 Ladislav Salivar
7 Jiří Homolka
8 František Štika
9 Tomáš Bártek
10 Josef Toma
11 Milan Černý
12 Winter Pavel
14 Jan Novák
15 Kozák Jozef
Trenér: Jiří Vícha
