Po 17 sezonách v Dukle a téměř dvou dekádách v nejvyšší soutěži se letos s extraligou rozloučila jedna z jejich největších osobností – brankář Tomáš Petržala, klubista a srdcař, který po většinu kariéry zastával roli kapitána Dukly a svým nasazením často dokázal strhnout k maximálním výkonům nejen spoluhráče, ale také fanoušky. V rozhovoru pro klubový web se nyní Tomáš ohlíží nejen za svými házenkářskými začátky či sportovními momenty, které se mu nejvíce vryly do paměti, ale poodhaluje i to jak nyní vypadá jeho běžný den a zda se v něm najde i místo pro házenou.
Co u Vás v dětství rozhodlo o tom, že se sportem číslo 1 stane právě házená?
Byla to celkem jasná volba. Mamka se věnovala volejbalu a táta zasvětil celý život házené. Věnoval jí hodiny, dny, týdny a roky práce, především v Třeboni. Už jako tříletý kluk jsem s ním chodil do haly, kde jsem trávil s míčem vždy dlouhou dobu, během toho, co trénoval jednotlivé složky mládeže. O rok později jsem začal pomalu chodit do přípravky a o další rok později jsem se už postavil do brány. Úžasných vzpomínek na mládežnické kategorie mám tolik, že kdybych je měl sepsat, vydalo by to na pořádně tlustou knihu. Osud mi zkrátka do cesty přihrál úžasný kolektiv spoluhráčů a kamarádů, se kterými jsem mohl vyrůstat, jedinečného trenéra, jenž se stal druhým tátou nás všech, a k téhle partě se pomalu připojovali další a další rodiče a přátelé. Bez skvělé třeboňské party, bych se nikdy tak daleko nedostal.
V extralize jste strávil téměř 20 sezon. Jak teď zpětně vzpomínáte na vstup do nejvyšší soutěže v dresu Třeboně a následný rychlý přestup do Dukly?
V Třeboni jsem do kategorie dospělých naskočil už v 17 letech, kdy jsme ještě hráli 1. ligu – nejvyšší soutěží tehdy byla československá interliga. Měl jsem štěstí, že se mnou do prvního týmu přišla většina spoluhráčů z mé věkové kategorie. Díky tomu bylo vše jednodušší. Hned v dalším roce se nám podařilo postoupit do nejvyšší soutěže, kde jsem v třeboňském dresu strávil dvě sezóny. Starší hráči, kteří v týmu zůstali, nás vzali skvěle a opět jsem si užíval sport mého srdce ve skvělé partě.
A svými výkony jste si otevřel cestu k přestupu do Dukly – celku, kde byly vždy cílem medaile…
Jak to tak u hráčů z menších klubů bývá, když se vám daří, jste permanentně pod tlakem ohledně přestupu, třeba i s ohledem na účast v reprezentaci. Já jsem to tak měl už od žákovských kategorií, a tak jsem se rozhodl jít dál a vybral si Duklu. Za začátku to však bylo hodně těžké období.
Proč? Mezi třemi tyčemi jste byl přece dál úspěšný…
Můj táta zrovna přebíral tým mužů v Třeboni. Kromě mého přestupu přibyly odchody dalších klíčových hráčů, tak mi to samozřejmě bylo líto. Když se navíc v relativně nízkém věku přesunete z malého města, kde se s každým znáte, do anonymní metropole, kde se ocitnete sám bez rodiny, je to zápřah na psychiku. Opět mi ale pomohl kolektiv v Dukle, kde jsem řadu hráčů znal z reprezentací a zbytek z nejvyšší soutěže. Adaptace tak byla nakonec celkem rychlá. Po náročné přípravě jsem se sice trochu hledal v prvních zápasech, ale když odezněla únava, vše už šlo dobře.
Které házenkářské momenty se Vám ve vaší bohaté kariéře nejvíc vryly do paměti?
Je jich opravdu hodně. V mládežnických kategoriích jsou to finálové účasti v Prague Handball Cupu, první medaile z republikových finále, s postupem věku cennější medaile v dorosteneckých kategoriích, ale budu se trochu opakovat, vrcholem mé mládežnické kariéry byla jedinečná skupina kluků a jejich rodičů v Třeboni, která prožívala na hřišti i mimo něj nezapomenutelné chvíle.
A mezi dospělými?
V seniorské házené následovalo po mém rychlém přestupu do Dukly 14 let, v nichž jsme vybojovali 12 medailí, včetně dvou titulů mistra republiky. Dva triumfy jsme přidali i v Českém poháru. Ale i tady bylo skvělé, že i když nastala zimní nebo letní dovolená, většina týmu spolu ještě trávila Silvestr nebo některé týdny v posezonním odpočinku.
Úžasné byly i cesty evropskými poháry. Když jsme přešli přes dva tři soupeře, sezonu to patřičně oživilo. Nejvíc samozřejmě vzpomínám na moment, kdy jsme to dotáhli až do semifinále Evropského poháru.
Nesmím zapomenout ani na reprezentaci. Osobně si rád připomínám zejména dva poslední zápasy, na něž jsem byl nominovaný. Bylo to proti Polsku a Švédsku, kdy se mi celkem dařilo a odchytal jsem takřka celá utkání. Potom už bohužel nominace nepřišla, ale na to, že jsem mohl reprezentovat svoji zemi, jsem opravdu hrdý.
Poslední ohlédnutí bych věnoval akademickému mistrovství světa, kdy jsme se v roce 2010 stali vicemistry světa a v roce 2012 v Brazílii jsme nakonec dosáhli ještě o stupínek výše. A to i přesto, že na turnaji startovali hráči, kteří dnes oblékají dres například PSG nebo Magdeburgu.
Co Vám dvě dekády na špičce nejvyšší soutěže daly, ale třeba i vzaly, po osobní stránce?
Nejvíce jsem házené vděčný za spoustu kamarádů a přátelství. To platí napříč kategoriemi. A je to o to významnější, že se naším sportem, až na úplné výjimky v popředí tabulky, nedá uživit. Nad vodou ho tak drží srdcaři, nadšenci, skvělí lidé. Nerad bych na někoho zapomněl, ale alespoň namátkou zmíním pár jmen. S trenéry Zdeňkem Bělohradským a Matějem Měchurou jsem trénoval minižáky a přípravku a byly to skvělé roky. Dále se Zdeňkem a Ondřejem Šimůnkovými jsme vždy dávali dohromady různí promo akce jako ples, Den s Duklou či nábory. S realizací pak pomáhalo i dost kluků z týmu. Masér Jiří Neumann, masérka Helena Bednářová a lékaři Vítek Ježek, Petr Holub a Jiří Štefl, tu pro mě během celé kariéry vždy byli. Patří jim velký dík za to, že dokázali udržet moje tělo takřka celou kariéru bez vážnějšího zranění. Vážím si také všech fanouškům, kteří nás za ta léta podporovali. Úplně nejvíce mi ale moje angažmá v Praze dalo v tom, že jsem tam poznal svoji stávající manželku. Svojí profesí fyzioterapeutky mi prodloužila aktivní kariéru a minimalizovala těžká zranění takřka na nulu. Dnes spolu máme dva úžasné syny a těšíme se, co nám život přinese dál.
Co pro Vás znamená Dukla? V jejím dresu jste bez přestávky strávil 17 let a vypracoval se v osobnost ligy. Takových klubistů v nejvyšší soutěži moc nebylo a není…
Můj strýc za Duklu vesloval, a tak jsme k ní jako rodina měli vždy vztah. Dala mi spoustu skvělých lidí do života. Třeba tehdejší spoluhráč David Šůstek mi byl na svatbě za svědka, s ním a s Radkem Mrázem se pořád vídáme i s rodinami. A věřím, že teď když po odchodu z nejvyšší soutěže zase zpomalím, opráším další a další kamarádství, která jsem v Praze za ta léta našel. Zázemí, které Dukla nabízí, je také velmi kvalitní a hráč, který chce, zde může najet na skutečně profesionální režim, nakopnout svoji kariéru ke špičkovým výkonům a připravit se na třeba i na zahraniční angažmá.
Všem hráčům, se kterými jsem se na Dukle poznal, patří velký dík, protože svou kvalitou ze mě dělali lepšího brankáře. Některým z nich patří i dík za to, že často ze mě dělali lepšího člověka. Pro Duklu jsem vždy dýchal, bojoval za ni a chtěl pro ní to nejlepší. Byla to pro mě srdeční záležitost.
Jak teď vypadá běžný den Tomáše Petržaly? Je v něm ještě místo pro házenou či pro sport obecně?
Můj běžný den je teď dost náročný a upřímně se těším, až si vše trochu sedne. Sálovky tak mám zatím pověšené na hřebíku. Nicméně vždy mě bavila práce s dětmi, ať už to byly kroužky, školní turnaje, náborové akce nebo projekt trenéři ve školách, a v tomto směru zatím pokračuji i tady v Třeboni. Od konce září se mi rozeběhly tři házenkářské kroužky. Do toho pomáhám u minižactva, mladších žáků, okrajově starších žáků a jelikož synové chtějí také házenou vyzkoušet a dětí se nám teď přihlásilo hodně, pomůžu v případě potřeby i u nejmenších ve věku 4 – 5 let. Do toho plánujeme brankářské tréninky pro Třeboň i Jihočeský kraj a dětské akce po celé Třeboni a okolí. Práce bude hodně, ale můj hlavní zdroj příjmů teď leží mimo házenou. Nastoupil jsem do firmy Davida Čapka, kamaráda a bývalého spoluhráče, se kterým se znám od dětství a v dresu Třeboně jsme si spolu zahráli i extraligu.
Co byste s takovou kariérou v zádech vzkázal mladým talentovaným hráčům a zvlášť brankářům, kteří zrovna v extralize začínají, jako Vy kdysi v Třeboni?
Základem všeho pro mě byl vždy kvalitní trénink a velká podpora mojí rodiny v tom, co jsem dělal. Proto všem mladým hráčům přeji, aby v sobě našli chuť do práce navíc i mimo trénink a doma měli pevné zázemí, o které se dá opřít, i když se nedaří – nakonec jsme jenom lidé. A i když se třeba házená jednou stane zaměstnáním na plný úvazek, vždy by v ní měli vidět i zábavu, pro kterou se sportem jako děti začínali. Držím všem palce, ať každý dosáhne svého snu, jelikož i přes rivalitu jsme pořád jedna velká házenkářská rodina.
Nevím, kolik rozhovorů budu ještě dělat, a tak bych rád využil této příležitosti a vyjádřil všem hráčům a hráčkám veliké uznání. Málokdo vidí, kolik dřiny musí sportovci nejen v nejvyšší soutěži vynaložit. Současné podmínky v házené jim to bohužel ve většině případů nikdy nevrátí. Platí to o i pro trenéry, zejména u mládeže, bez kterých by to nešlo. Všichni mají můj obrovský respekt a poděkování, že pomáhají našemu sportu svými výkony i přístupem. Závěrem bych ještě zmínil to nejdůležitější…
Jistě, jen do toho…
I když jsem svojí rodinu v rozhovoru jmenoval už několikrát, na závěr bilancování se k ní nejde nevrátit. Věřím, že to se mnou nebylo vždy jednoduché, ale ze srdce děkuji všem mým nejbližším, že během celé mé kariéry stáli na mojí straně a byli mi neskutečnou oporou. Mamka, táta, sestra a v neposlední řadě i manželka a oba synové.
Tomáš Petržala (*1986)
• brankář, dosud jedna z nejvýraznějších osobností Dukly a české extraligy
• s házenou začínal v Jiskře Třeboň, kde prošel přes všechny mládežnické kategorie až do A-týmu, za který odehrál dvě sezony v extralize
• v roce 2007 přestoupil do Dukly Praha, kde působil dalších 17 let, po většinu kariéry jako kapitán
• ČR reprezentoval v mládežnických kategoriích i za národní tým mužů
• s Duklou Praha dvojnásobný Mistr ČR (2010/11 a 2016/17), i dvojnásobný držitel Českého poháru (2009/10, 2013/14)
• akademický mistr světa (2010) a vicemistr světa (2012)
• v evropských pohárech semifinalista Challenge Cupu (2015/16) s Duklou Praha
