Když se něco povede, je to znatelné

V Českém svazu házené má na starosti vzdělávání trenérů, sledování trendů a zapracovávání novinek do celkového koncepce rozvoje házené. O tom, jak správně vést tréninky a učit trenéry, jezdí přednášet po celém světě – třeba do Afriky či Asie. Skoro 40 let učil házenou i na FTVS UK Praze a od roku 1992 navíc trénuje v Dukle Praha mládež.  K rozhovoru o vlastní hráčské i trenérské kariéře, o stavu české házené i o tom, jak nadchnout mladé lidi pro sport, jsme se s Martinem Tůmou sešli v den jeho 70. narozenin. Navíc byla neděle, přesto ji strávil v hostivické hale, kde vedl školení trenérů licence B.

Dnes máte kulatiny, místo oslavy jste ale den věnoval házené. Říká to něco o Vašem vztahu ke sportu?
To je shoda okolností. Školení se snažíme dělat v době přerušení soutěží, aby se trenéři mohli zúčastnit. A protože je teď reprezentační přestávka a mužské soutěže neběží, začali jsme už v neděli. Já stejně raději oslavuji nějakými aktivitami, než abych někde juchal a popíjel. Už jen proto, že bych toho moc nevydržel.

S házenou jste spojil prakticky celý život. Jak to celé začalo?
Pocházím z Ledče nad Sázavou. To je malé město, kde děti v té době trávily čas neustále venku. Zkoušeli jsme všelijaké sporty a většinou jsme si vybírali podle toho, co nás bavilo. Zapadl jsem do party kluků, kterou chytla házená. A pak jsme spolu hráli od žáků, až do staršího dorostu. Pak jsem přestoupil do Slavie Praha.

V Praze se házená stala i vaší profesí. Jak k tomu došlo?
Vystudoval jsem FTVS Univerzity Karlovy se specializací na učitelství tělesné výchovy a geografie. K tomu jsem si přidal i specializaci na házenou, součástí byla i trenérská licence, takže jsem už v rámci studia začal trénovat děti. Navíc jsem hrál za Slavii, kterou tehdy vedl František Táborský, jenž na fakultě zároveň učil a působil na svazu házené. A když jsem vysokou školu dokončil a vrátil se z vojny, oslovil mě, protože tehdy zrovna stoupal počet studentů a bylo potřeba více vyučujících. V té době měli sportovci k vysokým školám jiný vztah než dnes. Chodili se tam učit a vzájemně si vyměňovali poznatky. Všichni jsme se navzájem znali.

Na FTVS jste pak působil až do roku 2018, ale jako trenér jste se od dětí přesunul k dospělým…
Když jsem ještě za Slavii hrál nejvyšší soutěž, chodil jsem i díky své studijní specializaci pomáhat Lubošovi Zemanovi s tréninkem. I když jsem pak jako hráč přestoupil do Lokomotivy Vršovice do 2. ligy, jako trenér už jsem byl ve Slavii etablovaný a zůstal jsem nejprve u dorostu a pak jako asistent trenéra Jiřího Filipa u mužů. To bylo v letech 1983 a 84. Po roce 1989 jsem trénoval tři sezony v Německu ve 4. lize mužů a od roku 1992 působím jako trenér v Dukle.

V Dukle jste celou dobu u mládeže, neměl jste někdy ambici trénovat extraligové muže?
To by ani nebylo možné. Dukla si do realizačního týmu mužů brala vždy profesionální zaměstnance, kteří se mohli trenéřině věnovat každý den naplno, zatímco já jsem měl svoji práci na fakultě.

Jaký je Váš největší zážitek z hráčské či trenérské kariéry?
Jako hráč rád vzpomínám na klubový zájezd před rokem 1989, kdy jsme hráli ve Francii a cestou zpět jsme se zastavili na měření sil v Göppingenu. Takové týmy do Československa běžně nejezdily. Byl to pro nás zážitek. Později mám zajímavé vzpomínky spjaté s tím, že jsem se jako trenér dostal do lektorského sboru Evropské i Mezinárodní házenkářské federace. Vedl jsem kurzy v zemích jako je Zimbabwe, Uzbekistán či Arménie. Třeba v Africe člověk vidí všude kolem sebe chudobu a podmínky, za kterých tam lidé sportují.

V čem je práce trenéra mládeže specifická? Musí umět něco navíc či jinak?
U dětí a u mládeže trenér pracuje spíše s rozvojem pohybových dovedností, zatímco u dospělých je to spíše o taktických schopnostech a o budování týmu. Z hlediska pohybu je to už většinou spíše údržba, maximálně lehký posun. Pokud se v mládežnických kategoriích nepoloží dobrý základ, v pozdějším věku je už hodně obtížné s tím něco udělat. Platí to nejen pro klub, ale i pro vzdělávací systém obecně. Sport je běžnou součástí lidského života, a tak jako se ve škole pilují jiné znalosti a dovednosti, tak by se mělo cizelovat i pohybové vzdělávání. V tom jsme bohužel v ČR na špatné úrovni.

Je dnes mládež z pohledu trenéra jiná než třeba před 30 lety? Musíte volit jiné přístupy?
Trochu jiné to je. Dříve nebyla tak široká nabídka možností trávení volného času. U mladší generace dnes navíc vnímám tendenci, že když se jim někde nedaří hned, chtějí přejít na něco jiného. Stát se dobrým nebo dokonce špičkovým hráčem v házené je přitom záležitost minimálně 10 let, ne-li víc. A to ne každý vydrží, protože výsledek není jistý.

Co to znamená pro trenéry?
Musí udělat tréninky zajímavé, aby to mládež bavilo. A na to není jednotný recept.Vždy je potřeba danou skupinu nejdřív poznat. Na každou platí něco jiného. Ekonomové rádi říkají, že když někam vložíte tunu železa a tři soustruhy, tak z toho musí být 120 ozubených kol. Ale takhle to v životě a ve sportovním kolektivu nefunguje. Kdybych vás učil házenou, jako ji učili před 60 lety mně, tak se mi budete nejdřív deset minut smát a pak odejdete.

V posledních šesti letech pracujete jako metodik na ČSH. Co to obnáší?
Jde primárně o vzdělávání trenérů. Systém je postavený na třech stupních licence, kde uchazeči dostávají vždy základy formou trenérských školení. Protože máme v ČR minimum profesionálních trenérů, učíme lidi, kteří k tomu mají svá zaměstnání. Není možné jim naložit kurzy o 150 hodinách, protože by to nezvládli časově. Zbytek se proto dodělává formou seminářů. A do toho se navíc házená neustále vyvíjí. Čili další vzdělávání má u trenérů mimo jiné za cíl udržovat také povědomí o vývojových trendech. I to je práce metodika – sledovat trendy a zapracovávat je do vzdělávacího systému.

Jaké hlavní trendy se v házené nyní prosazují?
Roli hraje změna pravidel, kdy se dá hrát bez brankáře. Tím se změnila spousta taktických věcí. Hra se také čím dál více zrychluje. Proto má víc než dřív významnou roli kondiční připravenost. A třetí trend, který já vidím, je digitalizace a práce s technologiemi či informacemi. V házené působí víc a víc lidí, kteří si dokážou obstarat klíčové informace o svém týmu i o soupeři a podle toho hráče a hráčky připravit. Tím se celkem dost hráčů dostává na vynikající herní a kondiční úroveň. Na vrcholových akcích proto začíná rozhodovat hlava. Vyhrají ti, kteří v dané chvíli prokážou největší mentální sílu. Myslím si, že jeden z trendů teď bude zaměřovat se i na mentální stránku výkonu.

Co si myslíte o aktuálním stavu české házené. Je na vzestupu, nebo upadá?
Ačkoli covid dost ovlivnil všechny sporty, máme podložené čísly, že se podařilo zastavit pokles členské základny a naopak ji začít zvyšovat. Daří se dostat házenou do škol, kde krajští trenéři dělají ukázkové hodiny. Více dětí se s naším sportem seznámí, a tak je větší šance je pro házenou získat. Problém ale je, že nejsme dost dobře schopní je pak obstarat potřebnou péčí. Máme nedostatek trenérů, byť tam to ještě není tak hrozné, ale co osobně dnes vidím jako největší problém české házené, je totální nedostatek seriózních a pracovitých funkcionářů. Kluby často řídí jeden dva lidé, kteří dělají úplně všechno a k tomu mají ještě svoje zaměstnání. V řadě případů nejsou ani dost kompetentní.

Dřív to bylo jinak?
Dříve spousta lidí neměla další jiné možnosti, tak se realizovali ve sportu. Dnes společnost čím dál více směřuje k oblasti byznysu. A pojďme si říct, že házená není něco, na čem by člověk mohl rychle a hodně zbohatnout. Takže tím se pro velkou skupinu obyvatelstva stává nezajímavou. Ale to platí pro víc sportů, nejen ten náš. Pár lidí si v házené vydělat může, ostatně jako špičky ve všech oborech, ale není to byznys, jenž by uživil velkou skupinu lidí.

Jakou roli ve vašem životě nyní hraje trénování mládeže na Dukle?
Čím je člověk starší, tím více potřebuje nějaký impuls. Pobyt mezi mladými lidmi u mě zpomaluje stárnutí, když vidím, jak mladá generace žije, že se s nimi občas dá domluvit. Trénovat děti a mládež je navíc vděčné v tom, že tam pokrok vždy vidíte více než u dospělých. Když se něco povede, je to znatelné a člověk z toho má radost.

Dokážete se s dnešními náctiletými domluvit? Hodně žijí v aplikacích s mobilem v ruce. Musí se na ně jinak?
Na hřišti se domluvíme určitě, tam mobil nemají, to umíme. Mimo hřiště je to samozřejmě čím dál těžší, ale zase si nemyslím, že by jim člověk měl vstupovat do života i mimo trénink a mimo utkání. Tyhle děti by si měly užít i jiné krásy života. Snažíme se je přesvědčit, že by házená měla hrát významnou roli v jejich životě, o nic víc nejde. V tom je to v principu stejné jako před 30 lety.

Jaké jsou teď další plány Martina Tůmy?
K 31. 12. končím svůj pracovní poměr v ČSH, protože si myslím, že věkově jsem důchodce už dost dlouho a je čas uvolnit místo, aby mohl přijít někdo mladý. Čím déle tam budu, tím méně bude někdo chtít se o to místo ucházet. A hlavně, když tam přijde někdo mladý, může přinést nový impuls. Cítím, že už na to nastal čas. Z házené jako takové se mi úplně odcházet nechce, ale už bych neměl být člověkem, který ponese hlavní odpovědnost a bude rozhodovat. Co se týče trénování, pokud o to bude Dukla jako klub stát a pokud budou mít kolegové pocit, že tam jsem ještě k něčemu dobrý, zůstanu. Na druhou stranu, až uvidím, že na to mentálně nebo fyzicky nestačím, už se budu chodit jen dívat.

PaedDr. Martin Tůma, Ph.D.

S házenou spojil prakticky celý svůj život na mnoha různých úrovních – od hráčské a trenérské, až po lektorskou a funkcionářskou. Nyní je metodikem Českého svazu házené, členem TMK ČSH, členem lektorského sboru EHF i IHF a trenérem starších žáků Dukly Praha.

Hráčskou kariéru začínal jako mladší žák v rodné Ledči nad Sázavou. V kategorii dorostu byl členem československé reprezentace. Mezi muži později působil ve Slavii Praha, za kterou nastupoval i v nejvyšší soutěži. Ve zbytku aktivní kariéry se jeho klubem stala Lokomotiva Vršovice, se kterou působil ve 2. lize. Poslední zápas odehrál v Pražském přeboru, když mu bylo 50 let.

Jako trenér u mládeže začínal již během studií na FTVS v Praze, ve Slavii Praha nejprve trénoval dorostence, později byl asistentem u A-týmu mužů. Mezi lety 1990 a 1992 si vyzkoušel trenérské angažmá ve 4. německé lize. V roce 1998 byl trenérem reprezentačního dorosteneckého družstva ČR. Posledních 32 let působí různých trenérských pozicích v Dukle Praha – převážně v mládežnických kategoriích, ale i u B-týmu.

Řadu let působil na Katedře sportovních her FTVS Univerzity Karlovy v Praze, kde se zaměřoval na teorii a didaktiku házené, sportovní přípravu mládeže a kultivaci sportovních talentů. Vedl řadu diplomových a bakalářských prací s tématikou házené a byl garantem výuky specializace házené za ČSH v oblasti celoživotního vzdělávání na FTVS.

Je autorem či spoluautorem řady knih o házené. Např.:  “Házená: herní trénink, kondiční trénink, průpravná a herní cvičení” nebo “Hry s míčem pro děti.”

Martin Tůma je ženatý a má dvě děti. Starší syn Ondřej je hráčem Slavie Praha a rozhodčím ČSH.

Foto: osobní archiv Martina Tůmy, HC Dukla Praha

sdílet

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter

další články

Krásné Vánoce a úspěšný rok 2025

Handball Club Dukla Praha přeje všem svým příznivcům a partnerům, sportovním přátelům a kolegům, všem svým fanouškům a všem blízkým velkých i malých házenkářů Dukly …

Více →

Dukla si poradila s Kopřivnicí

Chance Extraliga, 16. kolo: HC Dukla Praha – HK ISMM Kopřivnice 36:27 (17:8) // 21. 12. 2024 Dukla začala bleskově a téměř hned vedla 6:1. …

Více →

Marek Hlinka se vrací na Slovensko

Do Dukly přišel v létě 2021 ze Zubří a od té doby v jejím dresu nasázel přes 320 gólů. S koncem letošního roku ale Marek …

Více →